Chci tě, ale jak ti to jenom říci?

Jak se to stane, že je člověku v přítomnosti další osoby opačného pohlaví skvěle? Znají se jenom přes písmenka, skvěle si rozumí a přesto jeden k druhému něco cítí. Není to láska, ale zároveň to není jenom kamarádství. Člověka to vede k zamyšlení nad tím co to vlastně je?

Co je to co se mezi nimi děje? Jak to nazvat? Jak se vůči tomu postavit, jak se chovat, jak to hýčkat, aby to bylo stále tak krásné. Jak to jenom udělat? A nebo co když se vyskytne…říkejme tomu problém…a jeden z nich si říká: „Chtěl bych být víc než přítel tvůj!“ a dál to má troška jiné pokračování.....

Třeba toho druhého napadá stejná myšlenka, ale oba dva se bojí říct jí nahlas…Neví co by to s tím druhým udělalo.Nebo třeba mají strach, že jim ten druhý zlomí srdce odmítnutím. Je to smutné, ale i to se stává…Na takové věci člověk potřebuje notnou dávku sebevědomí a i to štěstí… Neumím psát jinak, než o věcech ze života…Takže i tohle se mi muselo už někdy stát… Co stát, mě se tohle děje…

Záleží mi na jistém človíčkovi, on to ví, třeba mu na mě taky záleží, napadá mě dost často ta jistá myšlenka být víc než přítel… ale co to vlastně znamená? Být milenka? Být přítelkyně(ve smyslu chodit s ním). V mém případě rozhodně to druhé Ale jak to tomu človíčkovi říct aby se nelek? Nebo nedejbůh mě nezklamal? Třeba by to chtělo začít u osobního setkání… Ale u mě všechen realizační plán ztroskotává právě na tomhle… Bydlet někde poblíž tak by to asi nebyl problém… ale jak toho docílit když dneska člověk na všechno potřebuje peníze? Hold i takovouto příjemnou věc, jako je, poznat toho milého človíčka, který mi moc pomáhá a moc mi na něm záleží, i v reálu, musím odložit na dobu neurčitou.

Když jdu večer spát a nemyslím zrovna na to jak druhý den zvorám tu písemku,tak se občas trošku zamyslím. Začnu myslet na to copak asi provádí ta jistá osoba. Napadne mě jestli občas myslí i on na mě, ale nevím proč se svým sebevědomím si řeknu jenom ne proč by to dělal. Vlastně k tomu nemám ani důvod na takové myšlenky… ale já se takhle chovám pořád. Někdy se spolu probíráme takovými tématy až se červenám, a on si chudák myslí že ho mám za děsného vyvrhele, ale není to tak…naopak jakékoliv povídání s ním je mi příjemné. Snad to cítí stejně. Vlastně si uvědomuji, že pro něj dělám věci, které bych pro nikoho jiného neudělala. Když to řeknu ošklivě, porušuji tak některé své zásady, ale pššt to nesmí vědět;) Tento člověk má v mém srdíčku navrch nad ostatními. Mým dalším skoro problémem je jedna jistá slečna. Neberu jí jako svou sokyni, ale přece jenom konkurence je veliká, a co když něco zvorám a ona bude mít navrch? Co pak? Co když už to nebude jako dřív??? Ne to bych nevydržela… Proto se tou slečnou radši nezabývám… Vím že je to také kamarádka toho človíčka, ale nevím proč mám pocit že ona se mi snaží udělat ze života peklo…

Myslí si že mě jedním „vtipným“ vzkazem skolí, odradí, nebo něco podobného. Normálně už bych asi fakt utekla, ale teď se mi nechce utíkat z boje. Nikdy v životě jsem o žádného kluka nebojovala…vždycky jsem to vzdala i když jsem třeba byla silnější než soupeřka, ale teď je to jiné… I kdybychom měli s tím klukem navždy zůstat jenom přátelé, stojí mi za každou sebemenší modřinu(obrazně řečeno). Jo vlastně už mi ten dotyčný párkrát ublížil, ale prostě cítím že něco mezi námi je a jeden o druhého nechceme přijít… Jak bych to jenom řekla. Mám pocit že jsme si na oddálení moc vzácní Vlastně se mi ten „vztah“ který je teď mezi námi líbí, ale věřím že by mi bylo lépe, kdybych mohla být tomu člověku blíž. Pomoct mu když se bude trápit, radovat se s ním pokud ho něco potěší. Dát mu pusu, pro štěstí. Někdy v budoucnu se vedle něj probouzet a jako první mu popřát krásné ráno, dát mu pusu na dobrou noc a vědět že jsem poslední kdo mu přál dobrou noc, vědět že se ráno zase probudím vedle toho samého člověka vedle kterého jsem večer předtím usnula. Tohle všechno jsou jenom iluze… ale i ty iluze mě nutí o toho človíčka bojovat…snažit se, rvát se jako drak, vlastně dračice To jak můj boj dopadne je však ve hvězdách, ráda bych si to z nich vyčetla, ale neumím to, a vlastně… proč to vědět dopředu, když se to jednou stane…Nějak to dopadne a ať už to dopadne nebo nedopadne jakkoliv třeba si řeknu že jsem pro to vyčerpala maximum svých možností 

Tentokrát si uvědomuji, že to co teď prožívám není pohádka…nemá to hladký průběh a i přes to jsem ochotná se nevzdat a třeba i vyhrát, alespoň pro sebe 

««« Předchozí text: Jak se říká pohlavnímu styku aneb čeština je mocná :-D Následující text: První láska, láska a odmítnutí »»»

autor: Lenny | Neděle 30. 09. 2007, 12.15 | tisk | Ze života "hmyzu" , selekce | 1 komentář | 464x