První láska, první políbení, jenže potom uplyne čas a vše je jinak

Jo jo láska. Krásné to slovo. Každý z nás ji již někdy určitě prožil. Ať už lásku k člověku, nebo jenom k nějakému zvířeti. Stejně jako nejde žít bez nějaké víry (neříkám věřit v boha), nejde žít bez lásky. A každý z nás si jistě vzpomíná na to jaké to bylo poprvé. Na to se nedá zapomenout. Někdo by to naopak zase nejradši vymazal z paměti, ale takový už je holt riziko prvního vztahu. Nebo spíš každého, akorát ten první vnímáme nejvíc. Úplně zázrakem nám to zůstává v paměti a opravdu se to nedá vymazat. Vzpomínka na moji první pusu mě přivádí do vzpomínek a zároveň mě rozesměje,…

jak šíleně nesmělý, nezkušený a dychtivý jsme byli. První polibek, takové nesmělé políbení a já z něj byl tenkrát úplně mimo. Někdy si říkám, že bych to chtěl vrátit. A zažít to jinak. Vrhnul jsem se do toho tenkrát moc rychle. Stačil jeden pitomej dotaz na xchatu zda někdo nezajde na pivko a troška času navrh a bylo to. Neměl sem tenkrát nic na práci a tak sem té osobě řekl, že bych zašel. K mému překvapení to nebyla sranda, ale vážně jsem se domluvili a dali si spicha. Naprosto sem si od toho nic nesliboval, dokonce mě ani nějak nezajímalo s kým že to vlastně jdu ven. Bral jsem to jako zpříjemnění večera na jinak nudném spojařském intru. Řeč nejprve tak nějak stála, ale pivečko mi rozvázalo asi jakyk a hlavně mi dodalo odvahy. Vzpomínám si na každý detail, na moje první oslovení, na to co sem měl na sobě, kde sme se sešli, v kolik, na to co sme dělali. Připadám si jako by to bylo včera. Byla to jako rána z čistého nebe. Strávili sme spolu přijemný večer a tím začaly tikat hodiny s označením poprvé. Po několika dnech nastala první pusinka. Ježiš já si připadám ještě i teď tak trapně. Pro mě to byla naprosto první pusa. Bylo mi osmnáct a ještě jsem do té doby neměl vztah. Akorát to šlo všechno šíleně rychle.

Bohužel sem se díky tomu zhoršil i ve škole, protože přitelkyně samozřejmě byla důležitější než škola. Ale všechno krásné jednou skončí. A první rozchod bolí asi nejvíce. Říká se, že čas je nejlepší lékař, ale nějak si nemůžu pomoci. Kdykoliv tu slečnu dneska vydím, říkám si ře kdyby to šlo vrátit, tak bych s ní byl pořád. Že s ní to bylo to nejlepší. Jenomže to nějak vrátit už nejde. Nebyli jsme si souzeni. Ale vzpomínky vymazat nejdou. Od mého poprvé uplynuli téměř 4 roky a ja si pořád vybavuji každý detail. Každý nesmělý pokus, prostě všechny detaily. A pořád si říkám že to byl nejlepší vztah který jsem do teď zažil. Sice nebyl nejdelší, ale bylo v něm nejvíc prožitků. Nejhorší vztah je takový kde si člověk připadá, jako by v něm byl z donucení. Na mě třeba každý další rozchod (zatím sem vztah nikdy neukončil já,ale přítelkyně) na mě zanechal šrám. A ty šrámy se čím dál více sčítají. Bohužel jse nepoučitelný a tisíckráte si můžu říkat že to změním, že se zlepším a nic se neděje. A čas plyne. Školní léta uplnynuli, člověk by se chtěl pomalu usadit a zjištujě, že je pořád ještě to malé dítě. Že nezvládá sám sebe, natož nějaký vztah. A takový vztah se musí sesipat pod rukama. Nemáme nekonečnou trpělivost.

A v tomto stavu zažívám další poprvé. Tentokrát je to naopak. Tentokrát jsem já ten první kluk jedné slečny. A čím dál více pozoruji, jak víc a víc se na mě stává zavislá. A já bohužel čím dál více pochybuji, zda zrovna já jsem pro ni ten pravý. Jestli to není jenom svět přes růžové brejličky které jí láska nasadila a zda mě vlastně zná, nebo zda si jenom nechce připustit jaký jsem opravdu. V mnoha věcech nám to neklape, ale stejně sme stále spolu. Doufám že je štastná, Taky bych chtěl být. Chtěl bych znove nasadit růžové brejličky a zamilovat se. A nějak nevím proč mi to nejde. Najednou vztah vnímám úplně jinak, spíš jako nutnost a šílenou zodpovědnost a starost navíc, než jako příjemnou záležitost. Přistih sem se že přítelkyni beru jako povinnost, ne jako radost. Já cítím, že nezvládám sám sebe, že bych sám potřeboval podporu a necítím se natolik silný abych já zrovna byl tím, na koho potom bude slčna vzpomínat až splu (pokud se tak někdy stane) někdy nebudem. Říká se, že první vztah nikdy nemůže vydržet navěky, ale proč by nemohl? Proč? protože by to bylo moc jednoduché. Někomu se to podaří,ale většina si ten rozchod pržít musí. A mě vždycky vyhrknou slzy a je mi smutno, když se potom s tou první přítelkyní vydím. Vždycky se mi vyhrne do hlavy mraky vzpomínek a nedokážu se ovládnout. Viděli jsme se již několikrát a pokaždé stejný scénář.

Neříkám že ji stále miluji, tak bych to nedefinoval, spíš se až divím, jak silné pouto sem k ní měl. Poraďte mi někdo, jak se znove zamilovat. Já se obávám, že to již neumím. Že mě pár zkušeností změnilo natolik, že se nedokážu na někoho upoutat a bráním se vztahům. Nebojím se lásky, já se bojím rochodu. Vždycky ve mě nechá šílenou propast, přes kterou neumím postavit most. Jediný co umím je, že tu propast zamaskuji a dělám že nikdy nebyla. Nedokážu se vyrovant s tím co bylo, dělám že se tak nestalo. A pak nastoanou chvilky jako je tato a já chci křičet. Nahrne se mi do hlavy milion vzpomínek, jedna hezčí než druhá, do toh ose zamíchají ty špatné a … chjo kdybych se uměl vyrovnat s mynulostí, nenastala by tato situace. Kdybych uměl přejí pár let šikany a pomluv a dělat že nikdy nebyli. MOžná že bych se teď nebál znove se na někoho navázat. Holt mi v hlavě zůstávají akorát vzpomínky a já se děsím okamžiku až bude zase konec. Občas je lepší býti sám. Není nám tak lépe?

««« Předchozí text: Jak sem tvořil svůj ráj. Následující text: PHP seriál - Import dat do databáze pomocí konzole »»»

autor: Honzííík | Neděle 2. 03. 2008, 23.14 | tisk | Ze života "hmyzu" , selekce | 11 komentářů | 877x