Kdybych jenom nebyl vůl a občas trochu myslel, možná by láska ještě šanci měla

Již jsem dlouho nenapsal žádný článek. Říkám si tedy, že bych to mohl napravit. Sice skončíš jako každej můj zápisek ve skladišti a nikdo si tě nikdy nepřečte, ale alepsoň se zas evyzpovídám. Tentokrát se ohlédnu za tím, co dělám a jak vnímám jisté okolnosti. Sedím ve vlaku a cesta ubíhá. Právě jedu od rodičů zpátky ke mně domů. Venku krásně prší a smívá tu oklolní špínu. Zima se kvapem blíží, vždyt za pár týdnů budou vánoce. Krásný to čas. Čas plný radosti, nadšení a společných prožitků. Taky se na ně těším. Ale stejně nebudou jako minulý rok. Škoda.

Minulý rok jsem prožil něco, co pomalu ani nedokážu popsat. Celé to začalo nenáapdně a mockrát sem to již psal. Seznámil sem se s jednu slečnou a vzniklo z toho takové pouto, že nic podobného jsem do té doby nezažil. Prožil jsem s ní nádherný rok. Ale bohužel vše krásné jednou končí. Nikdy nezapomenu, jak sem s ní trávil společné vánoční svátky, v úplném osamocení. Takový zážitek, v podstatě moje první vánoce, které jsem mohl strávit s osobou, kterou vroucně miluji. Byly to zajímavé svátky, ale moc se mi líbily. Copak mi přinesou tyto vánoce? Škoda, že neumím předpovídat budoucnost. Nebo spíš větší škoda, že nejde vrátit minulost.

Holt sem všechno pokazil. Až moc sem se na tuhle slečnu upjal, až moc mi dělala soukromou chůvu, že to muselo skončit rozchodem. Byla to tenkrát rána. Ano předpokládal sem, že k tomu dojde, ale porád na to nemůžu zapomenout. Pokazili sme to tenkrát oba, ale největší vinu nesu já. Mohl jsem alespoň bojovat. Tohle mi říká každý. Jenže jak mám vědět, že když jí teď napíši, tak se se mnou bude bavit? Vždť se s ní sanžím nějakým způsobem nesměle sejít porád, ale porád nemá čas. Asi se mi záměrně vyhíbá.Mohl bych sednout na vlak a přijet za ní, cestou koupit nějakou kytku a přepadnout ji a ? Jak by se zachovala? Byla by vůbec doma? Otevřela by mi? Já nevím. Jsem totální vůl, všechno jsem pokazil. A přitom stačilo si více naslouchat. Trošku více se taky zajímat o to co oba cítíme a jak to vnímáme. Jenže to né, na to jsem byl až moc zaslepený. Jsem to ale vůl. Anička byla tonejlepší co mě potkalo. Hrozně rád bych ji viděl, ale jak to navléknout? Je nějaká šance?

Zítra ji zase zkusím napsat alespoň na icq, třeba se ozve. I když nějak nevím, o čem se s ní bavit Každé slovo je stejně jenom přetvářka. Snažím se dávat najevo, jak mi na ní již vůbec nezáleží, jak je mi úplně jedno že mezi námi někdy něco bylo. Protože chci abychom zstali alepsoň kamarádi. Prosit ji o to aby se ke mně vrátila, na to nemám sílu. Další odmítnutí by již bylo pro mě smrt. Radši zůstanu v domnění, že třeba časem se znove dáme dohromady jak tvrdí pája. Tak tomu necháme čas. Navíc stejně teď mám anežku. Tu malou holčičku, kterou sem si omylem nabrnku. Já vůl. Tohle opravdu nebyla vhodná náplast. Jsem s ní pomalu 3 měsíce a už mi leze krkem. Snažím se s ní spíše nebýt, vymlouvám se na práci, na to že nemám čas, ale moc mi to nejde. Myslel sem si, že když s někým začnu chodit, že na aničku zapoemnu že se mi prostě z hlavy vypaří, ale opak je pravdou. Snžím se v anežce hledat aničku.

A čím dál více zjištuji, že to nejde. Role se otočila. Anička dělala maminku mě, já dělám anežce tatínka. Již vidím jak je to šílené pro toho druhého, jak to člověka užírá a pomalu ji začínám nenávidet. Brzo se s ní rozejdu. Pokud na to najdu sílu. Ještě jsme nidky holce kopacky nedal. A tady jsem si naprosto jisty, ze to bude ohromna rana. Rána pro ni.Ona me uprimne miluje. Je to nani ni videt. Snesla by mi i modre z nebe, udelala by v podstate cokoliv jenom aby byla se mnou. A ja tohle chci zahodit. Boze co ja vlastne chci? Proc enmuze byt život jednoduchy? Je tohle fer? Motám se porád v začarovaných kruzích, nemám ponětí co bude zítra, ani co bude, až projedeme touhle stanicí. Nějak nyní spomalujem. Asi někde bude červená zase. Venku je divně. Stojíme někde v lese, je tma a já slyším jenom jak tam hnusně fouká a kapky nám buší do oken. Už abych byl doma. Už jenom zhruba hodinu. Sme někde tuším před benešovem, takže by už to teď mělo ocejpat. Doufám že můj život taky nabere otáčky. Chtěl bych udělat trošku více změn, uvidíme co vše se povede. Současný stav je neúnosný. Je toho na mě moc.

Každopádně chci skončit v cortexu a najít jiné zaměstnání. Chci se rozejít s anežkou. Potom se chci zkusit začít taky stýkat osobně s aničkou. Třeba pak bude větší šance se dát znove dohromady. Jako dlaší krok bych si pořídil řidičák, auto, vzal si hypotéku a přestěhoval se do vlastního. A pokud se vše podaří a vše půjde jak má (o čemž pochybuji), třeba bude i lépe. Třeba se mi tím otevřou nové obzory. A třeba zase budu šťastný. Třeba. Jenže co bude dál? Co se stane, až se vlak znova rozjede? Co bude zítra? To nikdo z nás neví. Víme jenom to, co se právě děje a to co bylo.

Veškeré indicie sou na stole, nyní osude konej co je třeba. Vlak se právě rozjel, tak uvidíme, co nás čeká za zatáčkou .....

MYšlenková úvaha šuplíkového charakteru, dnes sem an ni náhodně narazil a ji tedy zveřejním k ostatním.

««« Předchozí text: První láska, láska a odmítnutí Následující text: PHP seriál od A do Z - Lekce třetí - Programovací prostředí »»»

autor: Honzííík | Neděle 25. 11. 2007, 23.54 | tisk | Internet, selekce | 1 komentář | 326x